Ahoj Vrtáci,
dalším článkem z dílny Vlastislava Smutného, autora informačních tabulí viditelných cestou do tělocvičny, je článek o projeltantu Františku Šupovi.
František Šup – projektant lanových drah
„Co jsem v životě udělal, toho jsem nikdy nelitoval, protože jsem to v dobré víře udělat chtěl.“
Narodil se 2.11. 1928 v obci Roudnice u Hradce Králové.
V roce 1949 absolvoval Vyšší průmyslovou školu strojnickou v Pardubicích. Celou následující pracovní kariéru působil v podniku Transporta Chrudim, nejprve jako konstruktér a projektant lanových drah, ozději jako projektant zařízení pásové dopravy.
Od nástupu v červnu 1949 působil v oddělení konstrukce a projekce lanových drah vedené význačnou osobností oboru Ing. Václavem Nevrlým. Součástí práce projektanta lanovek bylo tehdy intenzivní cestování jak po Československu, tak v zahraničí. František Šup navštívil Polsko, Jugoslávii,Libanon, Sýrii, Brazílii, Chile i další země. Projektoval například velkou nákladní haldovou lanovku v Ejpovicích, první oběžnou osobní kabinkovou lanovku v Sarajevu (dnes v Bosně a Hercegovině). Lanovku na Malinô Brdo na Slovensku. Nákladní lanovku pro jihomoravskou elektrárnu Oslavany, osobní lanovku pro Teherán v Íránu. Po útlumu oboru lanových drah přešel v druhé polovině 70. let do projekce pásové dopravy a jeho patrně největší prací v oboru byl projekt a dozor nad stavbou rozsáhlého uhelného depa v Chabařovicích u Ústí nad Labem v 80. letech.
Na Františku Šupovi je zajímavá i jeho rozsáhlá mimopracovní aktivita. Jako člen automotoklubu organizoval v Chrudimi například silniční motocyklové závody nebo závody formulových vozů. František Šup měl ovšem také výtvarné nadání a jako člen výtvarného kroužku se věnoval malbě krajin, portrétů i karikatur.
A jen pro úplnost …. i syn Františka Šupa absolvoval SPŠ strojnickou v Chrudimi, v roce 1980
Václav Nevrlý
Narozen 1914 ve Splitu (dnes v Chorvatsku, tehdy součást rozsáhlé monarchie rakousko- uherské). Jeho otec byl vysokým úředníkem ministerstva železnic a ve 20. a 30. letech významným propagátorem opravy na laně.
Václav Nevrlý v druhé polovině 30. let nastoupil do Wiesnerovy strojírny v Chrudimi, tehdy to byl jediný výrobce lanových drah v Československu. V době druhé světové války – německé okupace – byl Václav Nevrlý nasazen v Lipsku u firmy Bleichert,
svého času hlavního světového výrobce lanovek. Po válce se Wiesnerova strojírna v Chrudimi změnila na Transportu a stala se zejména zásluhou Václava Nevrlého významným hráčem mezi dodavateli lanových drah, přinejmenším v evropském měřítku. S nabídkami a posudky možnosti lanové dopravy osob i nákladu procestoval v padesátých letech mnoho zemí světa. Jmenujme alespoň Jugoslávii,
Rumunsko, Albánii, Indii, Brazílii.
Problémy s první kabinkovou lanovkou v Sarajevu ale Václav Nevrlý vyhodnotil jako neospravedlnitelnou osobní chybu
a v lednu 1960 dobrovolně odešel ze života.
Kužel v motokáře
V automotoklubu Transporta, pod vedením Františka Šupa, vznikly i tyto závodní vozy. Jejich konstruktérem byl ale jiný absolvent SPŠS – Saša Pardubický (maturita v roce 1955)
Sedačka na vjezdu, Patent běhoun
Na lanovce Špindlerův Mlýn -Medvědín byl zkoušen jednolanový systém s odpojitelnými dvousedačkami. Měl posunout technické řešení lanovek z Transporty o úroveň výš. Spínací aparát byl proveden podle patentu Františka Šupa. Nicméně lanovka byla provázena řadou jiných problémů a přestože předmět
patentu fungoval dobře, celkově se příliš nepovedla.
Lanovka Ejpovice
Takzvaná haldovací lanovka sloužila k dopravě hlušiny na haldu. V Ejpovicích vytvořila tato lanovka jakési „malé pohoří“. Stometrová podpěra byla prakticky celá zasypána.
Kolejový přechod
Kolejový přechod u horní stanice lanovky Malinô Brdo u Ružomberoku na Slovensku. Zprovozněna v roce 1967. Jak uvádí informační panel u horní stanice, v té době byla nejmodernější ve střední Evropě
Oslavany
Nákladní lanovka pro elektrárnu Oslavany – poslední nákladní lanovka vyrobená Transportou Chrudim. V detailu je zde vidět dvoulanový systém. Horní lano nosné, uzavřené konstrukce, po něm jedou kladky vozíku. Dolní lano tažné, táhne vozík, připnutý spínacím zařízením. Pod trasou lanovky ochranná síť. Ta je nutná, když lanovka přechází nad komunikacemi.
Skalnaté pleso
Kabinková lanovka na Skalnaté pleso ve Vysokých Tatrách( dodaná v 70. letech) byla také projektem Františka Šupa. Zde zajímavý úsek, kde nová lanovka (vlevo) běží paralelně s kabinovou lanovkou chrudimské firmy Wiesner, dodané na přelomu 30. a 40. let minulého století. V pozadí Lomnický štít (2634 m n.m.), kde je koncová stanice Wiesnerovy lanovky.
Rio de Janeiro
Corcovado – Skála se známou sochou Krista Vykupitele. I tam vede lanovka a chrudimský projektant se s ní svezl při nabídkové cestě do Brazílie v roce 1966. Ovšem nabídky se týkaly nákladních lanovek pro cementárny Rio Branco a Pastinho, které Transporta do Brazílie skutečně dodala.
Spolužáci
Setkání spolužáků z pardubické VPŠ po padesáti letech v hotelu Peliny v Chocni. Jeden z pořadatelů, František Šup vlevo vzadu.
Ze studií na Vyšší průmyslové škole
Po skončení války v roce 1945 se František Šup, po jednom roce praxe v učení opravářem motorů v malé továrně START v Hradci Králové, přihlásil na průmyslovou školu do Pardubic. Nebyly tehdy po válce žádné učebnice, jen psané texty, které se vypůjčily od starších studentů.
Jednou F. Šup rozehrál o polední přestávce šachovou partii se spolužákem. Hru nenápadně sledoval profesor Mazanec, známý tím, že oslovoval studenty „klacku“. „Tu partii máš vyhranou, klacku, nechceš odpoledne přijít na šachový kroužek a zahrát si se mnou?“. „Přijímám“ zněla suverénní odpověď. Ale při partii se ukázalo, že František Šup je naprostý začátečník. I tak u profesora Mazance získal sympatie odvážným zahájením. Když profesor Mazanec později suploval tělocvik za Ferdinanda Tottera, dostal student na vysvědčení z tělocviku výbornou. Bylo to jen jedenkrát, neboť jinak aprobovaný tělocvikář
Totter zpěl v hodinách tělesné výchovy na gymnastice na kruzích, bradlech a hrazdě, a to rozhodně nebyly disciplíny Františka Šupa.
Maturitní zkouška měla v roce 1949 odlišný průběh od let pozdějších. Písemná zkouška z tepelných strojů probíhala celý týden, krom výpočtu parní turbíny bylo třeba provést sestavný výkres a dílenský výkres jedné části turbiny. Studenti mohli na výpočtu pracovat i doma. Zato výkresy musely být na pauzovacím papíře s razítkem školy. Po odevzdání se čekalo na vyhodnocení a vyučování pokračovalo. Vyhodnocení prováděl
v předmětu Tepelné stroje již zmíněný profesor Mazanec. Jednou se zastavil u Františka Šupa „Tedy klacku, musím říct, že učím už hezkých pár let, ale takovou práci jakou jsi odevzdal, jsem ještě neviděl. Tam není jediná chyba“.
